3

Bylo nebylo…Jan Profousek – Zoltán

Máte chvíli čas a zajímá vás, jak to všechno bylo a nebylo slovy Zoltána? Jaké byly první závody, jak vznikl Kozákov Challenge, CGSA, a co všechno obnáší organizace závodu? Přečtěte si příběh o Zoltánovi.

janp

Povyprávěj nám o začátcích?

To tenkrát v časech, kdy digitálky byly výkřik moderní technologie, internet byl velmi málo rozšířen a pojem selfie nikdo neznal, v tom čase dávných báji kolem roku 2002 přišel Zoltán jednou nad ránem domu, řádně kulturně obohacen a usedl do křesla s polévkou, připravujíc se spát. Pustil si telku a na Discovery dávali hodinový dokument o streetluge. Protože rád jezdil “na pejska” na skatu když byl podstatně mladší a díky většímu obsahu říčanské lihoviny v krvi se mu tenhle sport okamžitě zalíbil. Druhý den ráno sednul k počítači a začal nasávat informace, co to vlastně streetluge je a jak se všechno dělá. Nabral z obrázků myšlenky, jak takové prkno vypadá a pojal podezření, že i on by mohl propadnout tomuhle sportu.

Protože tušil, že to bude chtít práci vice jedinců, zaskočil za svým kamarádem – spolubojovníkem na civilce, kterého zatím namočil do úplně každé kravoviny, jenž vymyslel – Šéťou a jal se mu barvitě vysvětlovat, jak supr tenhle sport je. Šéťa se tvářil velmi skepticky. Nezbylo tedy, než rozšroubovat starý skate, nasadit 20 let stará kolečka, která byla větší než klasická skatová a zbástlit svýma neumětelskýma rukama první fošnu, která se podobala středně velkému žehlicímu prknu, spíše však malému pingpongovému stolu. Výsledek své práce se jal prezentovat Šéťovi. Ten si všechno ozkoušel za místem výkonu civilky v Kobylisých a zhrozen výsledkem Zoltánovy práce řekl “ježiši to je tak příšerně udělaný, dej to sem, předělám to” a tím bylo jasno, Zoltán namočil Šéťu do další blázniviny.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Následovala pionýrská doba objevování, která byla jedním slovem BOMBA. Nikdo z nás neměl nejmenšího tucha, jak se věci dělají. Všechno jsme se snažili okoukat z těch málo fotek, které byly k dispozici a pár videí, kde bylo něco málo vidět. Ber to tak, že Gopro neexistovalo, něco jako digitální kamera byl dost drahý špás a když byla, tak si ji málokdo lajsnul dát na kombinézu a něco natáčet, youtube bylo v plenkách a internet měl každý desátý člověk v republice… Takže se to různě zkoušelo, výletů do rygolu bylo přehršel a na vlastní kůži se přicházelo na to, jak věci dělat a nedělat.

Rozposílal jsem cca 30 emailů do světa na všechny myslitelné adresy, že tady začínám a vůbec nevím, co mám dělat a jak se k tomu postavit. Ve zkratce “HELP! Sincerely from Czech republic” Odpověděl člověk moc příjemnou angličtinou, že není problém a co potřebuju vědět, že mi rád pomůže a mimochodem jede na nějaké závody do Rakouska. V Praze nikdy nebyl, tak si udělá čas a přijede pokecat naživo. Padla mi čelist někam k podlaze, když jsem si přečetl podpis. Chris McBride. Ikona. Star. Totál veterán, jezdící na fošně vleže, když jsem tahal kačera po dvorku. A slovo dalo slovo a on opravdu přijel. Objednal jsem mu colu a během hodiny mi vysvětlil teoreticky co a jak dělat. Najednou ten sport vypadal dost jednoduše, nevyžadující tolik strupů na těle za jedno zvládnutí zatáčky. A přivezl mi kola jako dar. Flywheely. V životě jsem taková kola neviděl. Tak velká! Tak oranžová! Hned šly na prkno a ještě večer jsem si šel zajezdit do Starých Ďáblic, abych kromě tradiční pokuty od PCr přišel se sadou čerstvých strupů. Ale ty kola! Pro ten pocit to prostě stálo. Nejrychlejší kola na téhle planetě! – zase se bavíme o době, kdy longboardový krám v ČR nebyl, objednávání ze zahraničí nešlo, protože ještě neexistoval Paypal… Takže tohle byl dar z nebes!

Fotka 24

V téhle době jsme pojali se Šéťou podezření, že dokument muselo přece vidět víc lidí a víc lidí muselo propadnout těmhle udělátkům. Je jedno jestli vestoje, nebo neckách na ležení. Dali jsme se do hledání a věnovali rok usilovného doptávaní se “jo vy myslíte tyhle prkýnka, jasně na tom jsem viděl někoho v Ostravě a prý na tom ještě jezdí”. Tak jsme se sebrali a jeli do Ostravy, jestli někoho nepotkáme s prknem. Podobně scout tripy, rozházení infa mezi úplně všechny kamarády a bombardování skateboardových diskuzních portálů přineslo své ovoce a postupně se začaly vynořovat první skupinky, které jezdily osamoceně. Ostraváci v celé s Vicou, pražské crew v čele s Dědkem Wojtylou, Sokolováci v čele s Tornádem a Brňáci v čele s Griffinem. Mluvíme přitom o skupinkách o cca třech lidech, kteří uzavřeně sjížděli kopce a nějak se moc nestarali, co se kde děje. Do roka jsem je měl na jedné hromadě a živě se všemi disktutoval. Následně situace vykrystalizovala a udělal se první sraz.

luge 065

 

Na kopci u Českého Šternberka se tehdy objevil až na brňáky opravdu každý. Takže se nás sešlo neuvěřitelných 14 jezdců. Tedy kromě brňáků každý v republice, kdo měl prkno a chtěl sjíždět vršky dolů. Zábava to byla skvělá, nejvíc přátelská atmosféra. Ostraváci ukázali, že jim chybí půl mozku, když to sypali tak rychle, jak to jen mohlo jit (někde cca 60 km/h na tehdejší dobu neslýchaná rychlost). Dědek si tam udělal epesní zranění kotníku, stejně jako Vica se vyválel a ukázal supr zraněníčko na ruce. Na téhle akci se také poprvé objevil Thomas. Na videu je to ten člověk v červené mikině, který se veleluxusně vyválí v příkopě. Následoval přejezd na Dědkovu chalupu a strašná seznamovací kalba…

Rok na to se konal sraz na stejném místě, už jsme věděli co a jak a my – ležáci měli najezděné ještě nějaké nové spoty kolem Slap. Brňáci nepřijeli, za to se na kopci objevila první dáma českého downhillu – Bára. Chytla se těch nejpovolanějších vymítačů jater z těla – ostraváků. Takže sobota Český Šternberk, přejezd na Slapy, strašná kalba s paní zelenou a následný ranní bombing Slap, kterého se bohužel Bára nezúčastnila, protože chudinka splývala s trávníkem, na kterém jsme spali.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

2007 a Křižatky byly asi nejvíc v pohodě. Sjeli jsme se mocní 4 jezdci, ale zase s náma jela překrásná zdravotní sestřička Terka. Křižatky jsou 7 km freeride, který nás tenkrát stál na jednu jízdu jedny boty. Dneska je tam asfalt k ničemu, ale tenkrát to na drsňáka docela šlo. Vůbec nás obecně tenkrát moc netrápila kvalita asfaltu. Jediné co nás zajímalo bylo, jestli to přejedou kolečka a nezaseknou se ve spáře. Jak to šlo, tak se na tom prostě jezdilo…

2008 první Nová Seninka. Blázinec pro tehdy nevídaný počet cca 30 jezdců. To jsme koukali, jak komunita roste a začalo se tušit, že to nabere po letech obrátky, kdy se nás na kopci začne scházet nějaké masivnější množství…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

První výprava na závody? 

V zimě 2007 jsme si řekli, že je na čase. Máme natrénováno (uměli jsme jezdit i 70 km/h!) Šéťa  vyrobil třetí sérii prken, která splňovala IGSA normy, povedlo se mi z Německa přivézt první kolečka a treky, které byly taky ok. Z výletů do Norimberku jsme přivezli komby, helmy a rukavice a šlo se na věc. Zjistit, kde jsou závody kolem nás někde v dostupné vzdálenosti a přihláška přes internet. Jeli jsme tenkrát Almabtrieb a Rockndroll. Přijeli jsme s Kopim na Almu, stoupli si na kraj silnice a padla nám čelist. Lítalo se tam tenkrát v pohodě freeridu 95 km/h na takové úzké klikaté cestičce a styl jízdy nespočíval v postupném brzdění 30 metru před zatáčkou. Ale zvednout se, zašlápnout to na pěti metrech a hurá v pro nás neskutečné rychlosti do serpentýn. Pamatuju si dodneška, jak to kolem prosvištěla první čtyřka, padla mi čelist a jen mi proletělo hlavou “no kámo, byl jsi dobře namachrovanej, že to lidem tady natřeš. Tak teď hezky ocas mezi nohy a koukej se učit, jak se to doopravdy dělá” Komunita byla superotevřená, vřelá a přátelská (spřátelení pravděpodobně hodně napomohl fakt, že jsme přijeli s pár litrama slivovice a 3 basama piva) a tak jsme se strašně rychle spřátelili se všema zadkojezdičema. A ti nám dali drill. Jako nebylo to supr, ale mužů říct, že mne vycepovali během těch 4 dní někam na level, kde už se teoreticky mohlo mluvit o tom, ze umím fošnu ovládat. Díky vytrvalému dešti jsme se na to tenkrát vykašlali a jeli o den dřív domů. Vůbec to nevadilo, byli jsme myslím si přeplněni informacema a zkuženostma, které jsme se těšili ozkoušet na domácí půde.

13

Jen jsem se doma otočil a týden na to se jelo na Rockndroll do Německa. Tam pro změnu celou dobu pršelo až na první den freeridu. Seznámili jsme se se zbytkem komunity a poznali i pár old school longboarďáků (Alex Luxat, Pierre…) kluci, kteří dnes už nejezdí, ale tenkrát byli v rozpuku a valili strašnou. Poznal jsem tady taky, jak komunita funguje, jak si lidi pomáhají, když můžou. Došly mi ložiska díky vytrvalému dešti. Šel kolem Edgar De Witt, chvilku kouká na to, jak je rozebírám a čistím, za chvíli přišel zpátky, položil přede mne sadu keramik a povídá “na, ať se s tím nemusíš dřít…” Den na to se mi rozletělo kolo. Sedím u krajnice, smutně na to koukám a přemyslím co dál, jestli si jako se Šéťou budeme půjčovat prkno, že to je pěkně k ničemu. Měli jsme samozřejmě každý jen jeden set kol… Kouká na to Will Stephenson, ptá se, co je, říkám mu, že prostě v ČR nemám jak sehnat jiná kola a že tohle je jediný set, který jsem horko těžko dostal do ČR a že nemám náhradní kola a nevím, co mám dělat. Šel mezi jezdce, udělali sbírku, aniž bych o tom věděl a večer mi předali dva sety supr zánovních koleček, na kterých jsem to cele odjezdil (slivovice ten večer samozřejmě tekla proudem a Willovi bylo blbě dva dny).

Fotka 48

Závod pro mne dopadl přesně jak jsem čekal. Edgar s Chrisem nabrali rychlost a prostě zmizeli. Nicméně velmi zazářil Šéťa, když tehdy předjel Federicca štěrkem kolem krajnice a dostal se do 32ky. Pamatuju si, jak přijel dolu a povídá: “Ty vole já jsem dal Federicca a dojel jsem druhej. No nic, tak to sbalíme a jedem domu ne?” chvilku na něj koukám, jestli to jako myslí vážně a říkám: “Ty jsi jako dojel v heatu druhý a teď mi říkáš, že jedeme domu?” “No jasně” říká smrtelně vážně Šéťa. “Tak se seber a mazej dál závodit” “Proč bych měl, vždyť jsem vypadl?” “Neptej se, mazej do autobusu a uvidíš!” Je jedno, že pak už nepostoupil. Předjel Federicca. To se rovnalo něčemu, jako předjet Boha.

24

Zkoušel si někdy longboard?

Jasně, že zkoušel. Respektuji vaši disciplínu, je to vcelku sranda, ale něco mi tam chybí. Neumím to popsat slovy. Je to zábavné, je to hravé, jen necky jsou prostě necky a vleze je vleze. Jednou se to ale naučím a dám si to s vámi. Přijde den! 🙂

Od kdy se znáte s Šéťou, Pokyčem, Kubou?

Se Setou jsme si na základce v první třídě sedli prvního září vedle sebe. Během minuty jsme se skamarádili a začali dělat neskutečný vyrvál. Pokyc kdysi dělal, jakési rave parties, na kterých jsem se s ním seznámil. Pak slovo dalo slovo a začal s námi jezdit. Dneska podniká a nemá na jezdění bohužel čas. I když samozřejmě vyhrožuje, že se k tomu jednou vrátí a všem nám to nandá…Kuba je společný kamarád přes horolezectví, který po výpadku Kopiho nahradil jeho post a jeho mladá krev je mezi náma starýma pardálama moc zapotřebí, když se cokoliv řeší.

DSC_0168

Co první Kozákov challenge? Jak to všechno tentokrát začalo?

Úplně náhodně, jak to tak bývá. Na Almabtriebu jsem si obešel závod a říkám si “tohle dokážeme u nás taky, to není nic special a komunita je tak supr, že to prostě musíme dostat k nám!” Byl tam i tehdejší prezident zastřešující federace IGSA – Marcuss Rietma. Za ním jsem šel a řekl mu, že to prostě zkusíme udělat. Přislíbil nám na to licenci na Mistrovství Evropy. Další úplná náhoda, 2008 jsme objevili na doporučení kamarádova kamaráda Kozákov. Ten kopec nám na to přišel celkem fajn, tak se to tak hezky propojilo. No a v osobní rovině to začalo hodně zostra. Co si pamatuju, nespal jsem prakticky tři měsíce. Tři měsíce s notýskem u hlavy, probuzení ve dvě v noci, že se na něco zapomnělo… Totální vyčerpání. Byl to asi nejvíc vyčerpávající zápřah, jaký sem kdy zažil.

Proč Kozákov challenge?

Kozakov challenge vznikl jako pracovní název s tím, že challenge byl myšlen jednak v tom, že silnice je s tou bonusovou zatáčkou dole, kde se člověk nesmí zbláznit a projet ji bez brzdění a druhá půlka challenge je kalba v noci ve stanu. Nakonec z pracovního názvu se stal název oficiální a tak nějak se vžil. Tenkrát jsme byli první, kdo “challenge” slovo použil v názvu, dneska vidím challenge všude. Máme své male prvenství 🙂

CGSA – kapitola sama pro sebe…kdo kdy jak proč? Kdo vymyslel název, jak  to vzniklo?

Tehda měly všechny názvy organizací jednotný profil. IGSA byla zastřešující a následně si státy rozebíraly podle své příslušnosti pobočky. Na nás tedy logicky zbylo CGSA – Czech Gravity Sports Association. Potřebovali jsme nějak zaštítit Kozákov po právní stránce. Následně, při rozšíření činnosti na nároďák se už jen použil stejný právní status tak, aby všechno bylo legál a právně v pořádku. Takže v roce 2008 vznikla organizace z ryze praktických důvodů…

luge 127

Zasvěť nás do organizace závodu MČr?

Organizace závodu je celoroční běh. Komakino má opravdu pravdu s rčením, že nejlepší okamžik, kdy začít připravovat závod pro příští rok je poslední den závodu tohoto roku. A tak to prostě je. Když doděláváme poslední závod nároďáku na podzim, většinou už se dělá na Kozákově na další rok. V prosinci se uzavírá harmonogram na další sezonu, jak bude vypadat sezona následujícího roku. Leden vydáváme informace, abyste si mohli udělat dovolené, a pro nás začíná nejzábavnější část (ironie) papírová válka s úřady. Sehnat na všechno uzavírky, papíry, aby bylo všechno legální. Zajistit ke všemu campy, záchody, autobusy, bodováni… Proste všecko po organizační stránce. Myslet na 6 věcí najednou minimálně a valit tu obři kouli proplétajících se problémů před sebou a postupně ji rozmotávat. Najednou je léto, sezona jede v plném proudu, řítíme se ke Kozákovu, kde ze sebe vydáme všechno a podzimní útlum, kde už zvolna zase přemyslíme, jak to uděláme v další sezóně.

Minulý rok přidali ruku k dílu kluci na Moravě (Joe a Evžen) kteří významně pomohli prvním závodem. Tenhle rok už pořádají akce dvě, my s nimi rádi spolupracujeme. Kluci dělají moc prima závody, je z toho vidět radost a nadšeni, takže jen držím palce, ať jim zápal vydrží, co nejdéle! Protože dělat závody je otročina.

Co když někdo ví o pěkném kopci a chtěl by pořádat závod?

Obecně CGSA je otevřená organizace, nehňácáme si závody sami pro sebe. Pokud kdokoliv chce pořádat závody, je více než vítán! Nehrajeme si na vlastním písečku. Pokud má někdo prima spot a má představu, jak závod připravit, samozřejmě s ním rádi vejdeme v kontakt, pomůžeme, kde pomoct můžeme,  aby závod vypadal podle evropských standardů, a jen podpoříme, jak to jde.

Fotka 52

Kdo sponzoruje, pomáhá CGSA?

Sponzoring je věc náročná. Jsme v kontaktu se stovkami společností, které každoročně obesíláme s prosbami o pomoc při realizaci sezony. Jezdíme na ISPO, abychom se dohodli co a jak se sponzory ze zahraničí. Obecně jsou to, nebojím se říct, stovky hodin práce a rozesílaní po večerech s většinou zamítavým výsledkem. Ale občas nám někdo pomůže a to nás celkově drží nad vodou. Tenhle rok se na nároďák spojily všechny longboardové krámy v ČR a podpořily nás jednotným příspěvkem, který nás dostavá na hranici, kdy jsme schopni přežít a realizovat sezonu bez stažených půlek, že zase budeme nějakou část sezony dotovat. Plus skrz ně jsme se dostali k produktům, které budou jako ceny rozdávaný při každém vyhlašovaní vítězů každého závodu. Další radost, která, jak doufáme, udělá radost vám všem – jezdcům.

Nejhorší a nejlepší situace, zážitek spojená s CGSA nebo celkově se závody?

Hodně silný zážitek bylo vylézt ráno na Peyragudes ze stanu, drapnout fošnu a kombu a dovalit se na start. Ještě se slepenýma očima si vybrat prťavého Itala a dohodnout se s ním, že je to rozcvičovací jízda, tak si to dáme o pivko, kdo bude dole jako první. Problém je, že to byl Luca Santolamazza, ten, který dvakrát vyhrál na Kozákově nejrychlejšího jezdce. Což jsem ale nevěděl. Dopadlo to asi takhle: Příšerná rychlost, vědění, že tohle prostě nedopadne dobře, že jsem naprosto přestřelil. To protažení jedné sekundy na deset. To přemyšlení, co s tím sakra mam teď dělat? To je zážitek, na který se nezapomíná. Tenkrát to odnesl naštěstí jen kotník.

luge 071

Je něco co tě na české longboardové scéně fakt štve?

Michal Velhartický mne naučil naprosto dokonale slovo “Uprcatělost” Ta mne občas dovede vytočit hodně slušně. Lidé se naprosto zbytečně kvůli malicherným zbytečnostem zříkají neskutečných zážitků výměnou za nesmyslné omluvy. Je mi to líto a přijde mi to škoda.

A za druhé to jsou internetová fóra a vyjadřovaní lidí na nich. Vůbec internet dal možnost vyjádřit se každému malíčkovi, který nemá vůbec žádné zkušenosti. A v případě, že člověk do takové skupiny naskakuje jako nováček, přijme tyhle “zaručeně pravdivé zprávy” a výsledkem je poměrně silná dezinformační kampaň, která se pak uvádí dost blbě na pravou míru, pokud je náprava vůbec možná.

Jak to vypadá s buttboardáky v ČR?

Naše řady strašlivě narůstají! Tak teď pravdivě… Jsem rád, že pár longboarďáků si to zkusilo. Překousnuli ty hromady řečí, že si na to lehnuli a zkusili to Popo a Honza Vocel. Šli do toho s námi. Hodně překvapili brňáci Hobiňon a Radek. Čekali jsme na Slivenci, že si to s nima dáme, a bude tak dva roky trvat, než nás kluci brněnský doženou ve zkušenostech a budeme jezdit na stejném levelu. Opak byl pravdou, dali nám starým dědkům dost na zadek a jelo se opravdu na doraz. Což bylo strašně prima. Doufám, že lidí, kteří budou jezdit obě discipliny bude jen přibývat, stejně jako lidi, kteří budou jezdit třeba jen vleže. Je to krásný sport, i když se to v pohledu z venčí třeba tak nezdá…

DSC_0316

Máš i jiné koníčky, kromě organizace?

Tak prvotně jsem modelář. Dělám v krámku s modelama. Jezdím na fošně a v neposlední radě hraju airsoft. A “organizovaní” je asi nejmenším koníčkem. Ve finále, u airsoftu organizuju tažení sestávající z 9 bitev, v modelařině připravuju na léto velký festival v Praze, nároďák CGSA a Kozákov… Rád něco takhle dám dohromady a mám radost, když vidím, že se to lidem libí a baví je to.